nukleární receptory

nitrobuněčné receptory, které po vazbě lipofilního ligandu (např. hormonu štítné žlázy) změní konformaci, což umožní jejich přímou vazbu na DNA s následným ovlivněním genové exprese. Jde tedy o transkripční faktory, které po vazbě na příslušný responzivní element DNA umožní vazbu dalších transkripčních faktorů a následně i RNA-polymerázy. Je známo několik desítek ligandů působících cestou n. r., jejich společnou vlastností je lipofilní charakter. K endogenním ligandům patří hormony štítné žlázy, steroidy, vitaminy A (a další retinoidy), vitaminy D, mastné kyseliny a další lipidy. Důležitou skupinou jsou xenobiotika, která takto indukují mikrozomální detoxikační enzymy (cytochrom P450 apod.). Je známa i řada receptorů bez známého ligandu označovaných jako orphan receptory (sirotčí receptory). Receptory typu 1 jsou v neaktivním stavu v cytoplasmě a tvoří s dalším proteinem (obv. některým z heat-shock proteinů) komplex, z něhož se uvolní po vazbě ligandu za tvorby zrcadlově symetrického homodimeru. Proto také nukleotidová sekvence responzivního elementu má charakter invertované repetice (např. sekvence AGGTCA ... ACTGGA). Receptory typu 2 vykazují podobný mechanismus, jsou však i v neaktivním stavu v jádře (konstitučně) vázány na DNA a vytvářejí heterodimery s jinými (obv. s retinoidními) receptory. Existují i další typy n. r., např. s responzivním elementem tvořeným prostou repeticí. Při určitém zjednodušení membránové receptory ovlivňují činnost enzymů, které již jsou v buňce přítomny, zatímco nukleární receptory řídí jejich novou syntézu

« Zpět

Oborové lexikony