plak1 (mikrobiální povlak)

stomat. měkký, žlutobílý povlak usazující se v místech se sníženou samoočišťovací schopností chrupu. Sestává z hlubších vrstev bakteriálních (vyzrálá struktura) a z povrchové materia alba (nedefinovaná struktura). Zubní p. je základní příčinou zubního kazu a parodontitidy; jeho množství závisí na schopnostech samoočišťování chrupu a zubní hygieně, potrava bohatá na cukry podporuje jeho vznik a růst. Vývoj p. probíhá v několika etapách s charakteristickým složením a mikrobiálním zastoupením. V první fázi se na očištěném povrchu vytváří pelikula, která je v průběhu dalších 3 dnů postupně osídlována nejprve aerobní flórou (Streptococcus mutans, mitis, salivarius, sanguis, Lactobacillus) s produkcí extracelulárních polysacharidů, vytvářejících intermikrobiální matrix. Během dalších 4 dnů jsou již přítomny první anaeroby (aktinomycety, nokardie, fusobakterie), do 10. dne se objevují ještě spirily a spirochety (Treponema, Borrelia). P. je zpočátku grampozitivní, plně vyvinutý pak obsahuje zhruba 50 % grampozitivních i gramnegativních mikroorganismů. Pro adhezi mikroorganismů k pelikule a k sobě navzájem je důležitá intermikrobiální substance. Významná z hlediska působení p. na zuby a dásně je rovněž jeho biochemická aktivita – tvorba organických kyselin (odvápnění skloviny, počáteční faktor vzniku zubního kazu), amoniaku a sirovodíku (poškození parodontu a foetor ex ore), fruktanů, glukanů a endotoxinů (zánět parodontu), enzymů mukopolysacharázy, kolagenázy a proteáz (destrukce intercelulární substance epiteliálních buněk, pojivové tkáně a tkáňových buněk) [fr. plaque z řec. plax deska]

« Zpět

Oborové lexikony