arytmie (dysrytmie)

porucha srdečního rytmu způsobená postižením převodního systému řídícího srdeční činnost. Toto postižení může být vyvoláno ischemií a hypoxií, zánětem, některými léky, iontovými poruchami, působením elektrického proudu, mutací iontových kanálů aj. Význam má i aktivita vegetativního nervstva, anatomické změny myokardu a jeho funkční stav. Zahrnují celou škálu poruch od zcela nevýznamných až po život ohrožující. Jejich projevy z hlediska pacienta mohou být různé: palpitace, pocit občasného „vynechání srdce“, naprosto nepravidelný tep, slabost, synkopa, v nejtěžším případě bezvědomí s nutností okamžité resuscitace. A. se dělí podle různých kritérií. Z patofyziologického hlediska se dělí na poruchy tvorby vzruchu, jeho vedení či kombinace obou, podle výsledné rychlosti srdeční činnosti na a. rychlé (tachyarytmie) a pomalé (bradyarytmie). Podle místa vzniku v převodním systému se dělí na sinusové (vzniklé v sinoatriálním uzlu), supraventrikulární (vzniklé „nad komorou“ v síni či v oblasti síňokomorového uzlu) a komorové (ventrikulární) vznikající v komoře. K hlavním a. patří tachykardie (sinusová, supraventrikulární, komorová), bradykardie, mimořádné stahy – extrasystoly, fibrilace a flutter (síní, komor), zpomalení až zástava vedení – bloky (sinoatriální, atrioventrikulární, raménkové, fascikulární), preexcitace. A. se nejč. diagnostikuje pomocí EKG, popř. Holterova monitorování či speciálního vyšetření elektrofyziologického. Při jejich hodnocení je důležité uvážit hemodynamické důsledky i význam pro elektrickou stabilitu srdce. V léčbě se uplatňují antiarytmika, někdy se používá i elektrických zásahů, které ovlivňují činnost srdce (viz defibrilace, kardioverze, kardiostimulace) [a-; rytmus]

« Zpět

Oborové lexikony