mozek

část centrálního nervového systému uložená v lebeční dutině, která ji ochraňuje před zraněním. Anatomicky se skládá z několika částí. Největší z nich je velký m. (telencefalon), který je rozdělen na 2 polokoule (hemisféry), na nichž lze rozlišit několik mozkových laloků (čelní, spánkový, týlní, temenní). Na jeho povrchu v mozkové kůře jsou patrné rýhy (sulcus) a závity (gyrus) zvětšující její povrch. Dalšími částmi m. jsou mezimozek (diencefalon), střední m. (mezencefalon), mozeček (cerebellum), Varolův most a prodloužená mícha (medulla oblongata), která plynule přechází do páteřní míchy (srov. mozkový kmen). V m. se rozlišuje tzv. šedá a bílá hmota mozková. Šedá hmota, kterou tvoří převážně těla neuronů, pokrývá jako mozková kůra povrch velkého m. a vytváří tzv. jádra, uložená uvnitř dalších oddílů m. Bílou hmotu tvoří myelinizované výběžky nervových buněk. Uvnitř m. existují čtyři mozkové komory, mezi nimiž a prostorem okolo mozku a míchy (viz mozkové obaly, meningy) koluje mozkomíšní mok (likvor). Od krve je m. oddělen relativně nepropustnou hematoencefalickou bariérou. Funkce mozku jsou velmi složité a ještě zdaleka neprobádané. Zjednodušeně lze říci, že mozková kůra je spoluzodpovědná za vědomí, hraje podstatnou úlohu ve vnímání, myšlení, paměti, duševních schopnostech, v zahájení volních pohybů. Sídla některých těchto funkcí jsou známa, např. centrum řeči, zrakové centrum aj. Podkorová centra mozku řídí vegetativní funkce (dýchání, oběh, příjem potravy, tělesnou teplotu, hormonální aktivitu apod. – viz hypothalamus, mozkový kmen), podílejí se na řízení hybnosti a doplňují činnost kůry. M. je zároveň důležitým orgánem vnitřní sekrece, přičemž některé hormony mají zároveň charakter neurotransmiterů a obráceně (srov. neuroendokrinní). Jednotlivé části mozku jsou navzájem velmi složitě propojeny. Srov. cerebro-, encefal-. Lat. cerebrum, řec. enkefalon

« Zpět

Oborové lexikony