převodní systém srdeční

specializovaná část srdeční svaloviny, jejíž buňky vykazují schopnost samostatné tvorby vzruchů a jejich vedení. Tato činnost je nezbytná pro funkci srdce (řídí jeho rytmus a frekvenci a správnou souhru stahů jeho jednotlivých částí). P. s. zahrnuje sinoatriální (SA) uzel ( místo vzniku impulsů, fyziologický pacemaker), atrioventrikulární (AV) uzel (místo převodu vzruchu ze síní na komory), Hisův svazek dělící se dále na Tawarova raménka (levé a pravé pro příslušné komory) a Purkyňova vlákna (šíření vzruchu v komorách). Schopnost dát vznik vzruchu či jej vést je dána speciálními vlastnostmi buněčné membrány a z toho vyplývajícím klidovým napětím a akčním potenciálem. V jednotlivých částech p. s. je proto i odlišné zastoupení iontových kanálů v membráně, které se podílejí na elektrických dějích. Zároveň jsou pod vlivem vegetativního nervového systému. Za fyziologických okolností vznikají vzruchy spontánně v SA uzlu, který má nižší klidový potenciál a schopnost spontánní diastolické depolarizace, jejíž rychlost je ovlivněna sympatikem a parasympatikem. Akční potenciál nemá charakteristické plató, chybí rychlý sodíkový kanál. Ze síní na komory je impuls převáděn v AV uzlu, který je místem s nejpomalejším vedením, rovněž ovlivněným vegetativním nervovým systémem. Naopak vedení Purkyňovými vlákny je nejrychlejší. Rychlost vedení je ovlivněna výchozím potenciálem a rychlostí depolarizace. Proto jsou děje v celém p. s. ovlivněny rovněž energetickým stavem buněk a iontovou rovnováhou. I buňky p. s. sloužící přenosu vzruchů mají schopnost jejich tvorby. Mezi jednotlivými částmi p. s. však existuje hierarchie, nižší etáže generují impulsy s pomalejší frekvencí a tyto impulsy jsou vzruchem z vyšších etáží vybity dříve, než se mohou uplatnit; naopak mohou převzít řízení srdečního rytmu při výpadku vyšších částí p. s. Poruchy p. s. způsobují nepravidelnosti srdečního rytmu (viz arytmie)

« Zpět

Oborové lexikony