ventilace

proudění vzduchu do dýchacího ústrojí (nádech, inspirium) a ven z něj (výdech, exspirium). Součást zevního dýchání, zabezpečována dýchacími svaly (a změnami nitroplicního a nitrohrudního tlaku), pro niž je nutná dobrá přiměřená elasticita hrudníku a plic a průchodnost dýchacích cest. Řízena je z center v prodloužené míše. K vyšetření se používá zejm. spirografie a celotělová pletysmografie. Poruchy v. mají charakter jednak obstrukční, kdy jsou dýchací cesty zúžené (viz CHOPN, emfyzém), jednak restrikční. Srov. alveolární v., mechanická v., umělé dýchání [lat. ventus vítr]

« Zpět

Oborové lexikony